Alice a Champion 2. část.

25. srpna 2014 v 10:28 | Đenn a koníci |  Příběhy - Đenn

Tentokrát bude díl trochu delší :).
(přečtěte si více v celém článku)





I když nevím jakým způsobem, tak jsem usla. Ráno, když jsem se probudila venku pršelo a bouřilo. "Ach ne!" řekla jsem, když jsem spatřila do černa zbarvené mraky, které se snaží co nejvíce vyždímat. "To mám jít do toho lesa v tomhle?" řekla jsem. přišla jsem do kuchyně ale táta nikde. Hledala jsem ho po celém domě a na konec jsem ho našla spát v posteli. "Tati!" zaječela jsem, že to bylo slyšet v celém domě. "Co je?" řekl táta ospalým hlasem. "Co je? Dneska máš první den v práci!" pronesla jsem, když jsem ho chytila za ruku a tahala z postele. To je u něho normální. Když má vstávat brzy ráno, tak dělá, jako by omdlel. "Sakra!" řekl a běžel do koupelny. Já jsem si mezitím udělala snídani. Byli to palačinky a ty já mám ráda, ale pořát jsem myslela na toho hřebce a proto jsem kousala jedno sousto asi pět minut. Když jsem dojedla, taťka se vrátil z koupelny. Převlečený a navoněný. "Promiň" omlouval se mi. " to se neomlouvej mě, ale šéfovi. Jo a tati? Dneska mě nečekej.Emm... Půjdu s kámoškama na nákupy" řekla jsem nejistým hlasem. Táta se na mě podivně podíval "Tebe ale nebaví nakupovat." Já se začervenala a řekla jsem " Tati, už musíš do tý práce". A tak šel.

Odešla jsem z domu, po té, co taťka odjel do práce. Vzala jsem si tašku a v ní byli mrkve a jablka. Ani nevím proč :D. Pořát pršelo, ale já jsem se soustředila jen na toho koně. Zrychlovala jsem. Když jsem spatřila ten les, hned jsem do něho vběhla . Zpomalila jsem, až když jsem byla hlouběji v lese. " Pomóc!!!" zaječela jsem. Někdo mě chytil ze zadu. Přepadli mě! Chytil mi tašku a tahal za ni. Až na mrkve a jablka jsem tam měla i peněženku a mobil! Když tu tašku u měl v ruce a snažil se utéct vyskočil z křoví ten nádherný tmavě hnědý hřebec. Zabránil mu v odchodu a nakopnul ho. Ale hřebeček se netrefil a ten zloděj vytáhl nůž. " Né!!! " Ten zloděj toho nádherného hřebce bodl! " Né! Prosím né! " Běžela jsem za tím zlodějem a odstrčila jsem ten nůž. Když jsem za ním běžela, tak se ztratil v lese. Vrátila jsem se za hřebcem. Krvácel! " Ale né! Musíš hned na veterinu!" I přesto, že ho nějaký člověk bodl mě nechal, abych k němu přišla. Vytáhla jsem kapesníky z tašky, která ležela na zemi a snažila jsem se mu nějak pomoct. " Ten hřebec mě zachránil! " V šoku jsem vzala mobil a zavolala taťkovi. I přesto, že byl v práci, tak zavolal na veterinu.

Veternář si ho vzal k sobě a řekl, že máme přijít ráno. Taťka se mnou šel domů. Ptal se mě co se stalo, ale já jsem mu musela říct všechno, takže i to, že mě přepadl nějaký chlap, že mě ten hřebec zachránil ale taky to, že jsem nebyla v obchodě, ale v lese. " Bude v pořádku viď tati? "
řekla jsem ubrečeným hlasem. Večer se mi zdály noční můry o tom, že to ten hřebec nepřežije.

Ráno jsem se probudila a hned jsem se šla upravit a vzbudit taťku. Po pár krátkých minutách jsme už seděli v autě a jeli na veterinu. Straně jsem se klepala. Nechtěla jsem myslet na nejhorší.

Když jsme přijeli na tu veterinu, tak jsme si sedly do čekárny. Vedle nás seděla nějaká ženská a pořát se na něco vyptávala. " Co tu máte za zvíře? Co se stalo? Zemře?" Já už jsem to nevydržela a zaječela jsem na ní " Můžete být konečně ticho?!" Žena se na mě nevěřícně podívala. Pomalu jsem si zase sedla a řekla už potišeji " Omlouvám se, ale nemám to teď jednoduché" To bylo naposledy, co se po nás žena ohlédla.

Když veternář řekl, že jsme na řadě, strašně se mi rozbušilo srdce. Zavedl nás ven do nějakého polorozpadlého velkého domu. Byla to stáj a ten hřebec tam byl také. Sice jsem nechápala, jak tam můžou ty koně vůbec mít, ale já se soustředila pouze na stav toho hřebce. Ošetřovatel nám řekl, že není v moc dobrém stavu a to už jen proto, že k sobě nikoho nepustil. I přesto se alespoň trochu podařilo ránu ošetřit. Chtěla jsem jít za ním do boxu,ale táta mi to nedovolil. Když ošetřovatel viděl, jak moc k němu chci jít, ukázal mi na jeho zádech optisk kopyta. " Tohle mi ten hřebec udělal při ošetřování." Zhrozila jsem se, ale steně jsem k nemu chtěla. Vytrhla jsem se taťkovi z ruky a otevřela box. Vešla jsem do vnitř. Hřebec hned zpozornil a přišel ke mě. Natáhl nos a já ho jemně pohladila. On zafrkal. " Pamatuje si mě! " řekla jsem se štěstím. Tatá i veterinář se na mě a hřebce dívali s otevřenou pusou. "Ty jsi jediná koho k sobě pustil!" pronesl veterinář, Podívala jsem se na hřebcovu ránu a zeptala jsem se jemným a ubrečeným hlasem "Bude v pořádku že ano?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ellby Ellby | Web | 25. srpna 2014 v 11:08 | Reagovat

Začíná se to hezky rozbíhat. Piš, piš, piš :DD

2 Đenn&Koníci Đenn&Koníci | Web | 25. srpna 2014 v 11:23 | Reagovat

:) jsem ráda, že se líbí

3 Gil Gil | Web | 27. srpna 2014 v 11:03 | Reagovat

Je to moc krásné, 5 hvězdiček♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama